Co už číst nemusíte

Závěr, který by ještě neměl být koncem

  Jak již bylo napsáno, na 14. jedenáctileté škole v Praze se potkala výjimečná generační pospolitost – v jednom ročníku studovalo 18 (slovy osmnáct) spolužáků, kteří pak patřili ke Sputnikům, pomáhali jim, či jinak s nimi byli spřízněni. Byli to:
Třída B – Jaroslav Havlíček, Aleš Hlinka, Ivan Jonáš, Jiří Klíma, Marcela Kováříková, Eduard Krečmar, Jaromír Křemen, Zdeněk Leiš, Václav Mařík, Otakar Mikeš, Helena Zoubková.
Třídy A,C,D – Jiří Bičák (C), Boleslav Halpern (C), Karel Hlavatý (A), Zuzana Homolová, Jiří Kos (C), Vladimír Polanecký, Tomislav Vašíček (D).
 
  Jak také již bylo napsáno, naší inspirací a naším vzorem bylo především Osvobozené divadlo, milovali jsme Voskovce a Wericha, navštěvovali jsme jejich filmy, poslouchali a zpívali si písně V+W+J. Ale především jsme mnohokráte chodili do divadla ABC na bidýlko podívat se na Honzu – Jana Wericha, který s Miroslavem Horníčkem vystupoval ve hrách Osvobozeného divadla Caesar, Balada z hadrů a Těžká Barbora. Ale nejenže jsme na něj chodili, my jsme znali i jeho předscény z her Osvobozeného divadla a ty dialogy jsme ve škole o přestávkách předváděli spolužákům. A od toho už byl kousek ke hraní ve školním divadélku. Tak to byla naše inspirace, náš vzor, a do toho pak vlítnul ten rock and roll a my jsme vlítli do rocku.
  Jak se říká, náhoda přeje připraveným, a tak bylo jistě důležité, že vlastně všichni z prvních Sputniků měli doma klavír - Tom, Ivan, Kolvák, bratři Jandové, sestry Němcovy, Zdeněk, Eda, Ir, Koníček; jejich rodiče byli muzikální, vedli je k muzice, a koneckonců si piáno z dob svého mládí mohli dovolit ponechat i pro generaci svých dětí.
 
  My, členové Bandy jsme měli, jak vidíme dnes, vesměs chápavé rodiče, zejména maminky, které věděly, že nejsme nějaká banda, ale Banda. Náš dík patří všem, které strpěly, aby se u nich doma zkoušelo – nejen pěvecký sbor s klavírem, ale i muzikanti. Naše zvláštní, a bohužel pozdní, poděkování patří zejména paní Němcové, do jejíž chaty v Hlásné Třebáni jsme jezdili v počtu hojném, bez ohledu na počasí a roční dobu. Dále pak paní Hlinkové, do jejíž chalupy v Neratově v Orlických horách jsme mohli jezdit i v době, kdy její vlastní syn Aleš byl na vojně.
 
  Když dnes poslouchám tehdejší zahraniční i naše hity, tak ani Rock Around the Clock, Jailhouse Rock ani třeba Tutti Frutti už se mnou toho moc nedělá, v klidu si je vyslechnu, snad jen s trochou nostalgie. Takže zcela chápu dnešní -náctileté, že jim asi naše hudba nic moc neříká – pche, takový vykopávky!, tak jako nám by asi nic nedala hudba stará 50 let. Ale tenkrát před padesáti lety to bylo v muzice něco úplně nového, co nás fascinovalo, elektrizovalo, burcovalo a lákalo. (John Lennon? správně řekl, že před Elvisem nic nebylo.) A my jsme měli to obrovské štěstí, že jsme právě v těch nejlepších mladých letech objevili tuhle muziku, nechali se jí okouzlit a sami ji začali provozovat. A že nás vedla i životem a byla symbolem našich často jistě naivních snah jít proti tehdejší společnosti a komunistickému zlořádu.
  Při tom všem hraní (vystupování, zkoušky) jsme měli i další zájmy, a ještě jsme studovali na učilištích, středních a vysokých školách. Přesto jsme ten zápřah s chutí vydrželi – poněvadž tu byl ten rock a ta naše parta. Byli jsme amatéři, pak poloprofesionálové, ale v závěru našeho účinkování už bylo jasné, že někteří chtějí dělat profesi, co studují, jiní chtěli hrát plně jako profesionálové.
 

  Už tehdy Kolvák říkal: "Kdyby byli komunisti jako švestky, všechny bych je sněd." Já dnes s nadsázkou tvrdím, že konec komunismu způsobily jednak počítače – co se týče základny, jednak rock‘n’roll – co se týče nadstavby (užiji-li termínů Karla Marxe). Je-li to tak, pak snad malinkým, malinkatým dílem k tomu pádu komunismu přispěli i Sputnici.             - IR -

 

 

 

Jak znáte Sputniky

15% (118)

7% (57)

5% (42)

2% (21)

22% (171)

9% (76)

2% (23)

8% (62)

10% (82)

15% (120)


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

SPUTNICI © Jiří Klíma, 2008