A věděli jste, že ...
- duchovním otcem a zároveň výkonným motorem Sputniků bylo několik spolužáků ze 14. JSŠ (jedenáctiletá střední škola) v Praze 2, W. Piecka 2 (pro nás však gympl na Korunní třídě). Maturovali jsme v červnu roku 1959, většinou jsme byli ročník 1942, někteří o rok starší,
- v době, kdy jsme začali veřejně vystupovat, nám bylo něco přes sedmnáct let (Irovi přes 16). Nejmladší Naďa Němcová byla vlastně třináctiletá (na čtrnácté narozeniny si ještě 4 měsíce počkala),
- své první texty začal Eda Krečmar psát již v desáté třídě. Měl jeden univerzální sešit, do kterého z jedné strany tvořil texty, z druhé strany zapisoval učivo - tady ovšem moc zápisů nebylo (já to musím vědět, seděl jsem v lavici hned za ním),
- Krečmar a Vašíček se jako "buržoazní synci" nedostali na vysokou školu. Eda dělal rok s lopatou u Staveb silnic a železnic, další rok v ČKD, pak již se správným kádrovým posudkem byl přijat na ekonomku (kde studoval mj. Ivan Mládek). Tom chodil dva roky do učení v Tesle Strašnice, aby absolvoval jako telekomunikační mechanik (jeho spoluučněm byl např. Vladimír Pucholt - pozdější generační idol); pak byl Tom přijat na ČVUT,
- vnitřní část Sputniků se nazývala BANDA (z Band). Patřili k ní spolužáci ze 14. JSŠ, sestry Němcovy a další kamarádi z gymplu (i když s námi přímo nevystupovali). Banda kromě sputnické činnosti (zkoušky a vystoupení) žila svým vlastním životem: jezdila na chaty, hory, toulala se přírodou (památný čundr na Slovensku), chodila do kin, divadel, na koncerty, sportovní utkání atd. Sportovali jsme i aktivně – fotbal, nohejbal, badminton, lyžování, ale hlavně ping-pong (v Třebáni na chatě Němcových). Nesmrtelným se stal turnaj v mixu, kdy Naďa nařkla spoluhráče Ira, že schválně nahrává soupeřům vysoké míčky, aby to na ni mohli krásně zasmečovat. Ir se naštval a rozčileně mrštil pálkou do dáli. Pálka rozbila okno sousední chaty (a že to bylo dost daleko a do kopce) a ještě stačila uvnitř zničit lustr i se žárovkou,
- náš první bubeník Bolek Halpern hrál výborně házenou - byl členem známého dorosteneckého družstva Bohemians (tehdy ovšem Stalingrad Praha). Hráli ale pod jménem Černí motýli, jejich trenérem byl legendární Vilda Marzín, a byli tak dobří, že poráželi i mnohá mužstva dospělých. (Na fotce družstvo 14. JSŠ, vítěz Sportovních her pražské mládeže 1959, Bolek nahoře 1. zprava, 2. zprava Jiří Kos, 2. zleva Jiří Klíma.),
- členové Bandy nedali na svých akcích bez kytary ani ránu. Většinou si ale mezi sebou zpívali a hráli jiné písně - např. trampské, písně autorů V+W+J a mnohé další zahraniční, které se ale na sputnický repertoár nedostaly,
- mnozí z nás měli přezdívky, některé zcela zdomácněly. Tak Ivan Jonáš byl Jonda či Krakonoš, Jirka Klíma – Ir, Eda Krečmar – Edoušek, Želvička (pro jeho rozvážnost, až pomalost. To mu ovšem nebránilo hrát dobře fotbal, být zdatným vodákem a hlavně vynikajícím lyžařem). Bratři Jandové byli v počátcích známi jako Velkej (Jirka) a Malej (Petr) Brambor, Táňa Němcová – Kudýš, její sestra Naďa – Klikna, Honza Obermayer - Óbršt. Tom byl samozřejmě Šéf. Kuriózní byla přezdívka Karla Hlavatého – Kolvák, byla tak používaná, že mnozí mysleli, že se tak jmenuje a Hlavatý se mu pro výraznou bouli, či roh na čele jen přezdívá. Někteří máme své přezdívky dodnes,
- na podzim 1959 jsme se šli podívat do kavárny Vltava na jakéhosi Gotta, který tam zpíval, s úmyslem ho zlanařit k nám. Nakonec to však Tom odmítl, neboť bystře rozpoznal, že by to pro něho byla velká konkurence,
- Petr hrál nejdříve na housle, a to dost dobře. Kdykoliv jsme měli zkoušku u Jandů (občas mi při ní seděl na klíně malý Sláveček), přišel jeho tatínek za Tomem a chtěl, ať Petrovi domluví, aby začal znovu s houslemi, že je to škoda, že přestal, že to mohl dotáhnout daleko. Podobně Jiří Koníček začínal s hraním na cello, u nás pak přešel na basu, později pochopitelně na baskytaru,
- 1.9.1960 jsme v bazaru zakoupili první magnetofon. Byl maďarské výroby, ohromně velký a těžký (museli ho nést dva statní muži na tyči provlečené držadlem). Nazvali jsme ho FAUST po americkém skokanu do výšky na OH v Římě, který při prvním zapojení magnetofonu právě skákal,
- všichni jsme byli mladí hoši a mladé dívky, a tak není divu, že některé vztahy mezi členy Sputniků i Bandy byly nejen „pracovní“. Dva dokonce přerostly ve svatby – Táňa Němcová si vzala Toma, její sestra Naďa Honzu Obermayera. Ti se celkem brzo rozvedli, ale T+T žijí šťastně stále spolu. Ostatní mimopracovní vztahy však Sputniky nepřežily,
- velmi úspěšné vystoupení bylo i v Radiopaláci na tehdejší Stalinově třídě. Lidé tam lezli, kudy se dalo - okny, světlíkem, výtahovou šachtou. Rozbili okno u pokladny a skleněnou výplň dveří. Z třiatřiceti hraných skladeb jsme jich 11 museli opakovat – tedy plnou třetinu programu,
- v listopadu 1960 jsme se na soutěži "Hledáme nové talenty" ve Slovanském domě seznámili s vynikajícím muzikantem a kapelníkem R. A. Dvorským, který dělal porotce. R. A. Dvorský začínal kariéru v Červené sedmě - slavném kabaretu v Praze, který založil Jiří Červený v roce 1907 a jímž prošla řada známých umělců počátku 20. století. Největší slávu kabaret zažil v období kolem 1. světové války a vlastně předcházel pozdějším divadlům malých forem. A tak jsme po padesáti letech symbolicky převzali štafetu komediantů od skutečného mistra. (A teď už je za námi dalších 50 let - jo, jo, letí to.)
- po vysílání našich skladeb do zahraničí nám lidé z Čsl. rozhlasu říkali, že dostávali mnoho dopisů. Například občané z NDR po nich chtěli potvrdit, že jde o československou skupinu, že se u nás skutečně může hrát rock'n'roll. A dva dopisy, pokud si dobře pamatuji, přišly i z Velkovévodství lucemburského,
- žádné naše nahrávky pro rozhlas či televizi se nedochovaly. Existující a mezi lidmi kolující nahrávky byly pořízeny převážně naším zvukařem Láďou Mikšovským. Také ovšem i jinými nadšenci (např. Pavel Kratochvíl - pozdější manažer Olympiku a ,,Plastiků" - nahrával v Radiopaláci, tehdy již dokonce stereo), ale od nich jsme je zatím zpět nezískali,
- náš druhý zájezd mimo Prahu byl 28.2.1962 na estrádu do Nýřan u Plzně. Vystupovala zde mj. i Ljuba Hermanová, a to bylo další „setkání generací“ - zvláště pro mne, protože na gymnasiu Minerva chodila s mou maminkou do stejné třídy. Jaké písně Ljuba zpívala, už nevím, zato si pamatuji, jak se bez jakýchkoliv rozpaků převlékala ve společné šatně,
- Jirka Stivín se u nás vlastně teprve učil hrát na saxofon – v té době bylo jeho hlavním zájmem studium FAMU. A tak se občas na zkouškách stávalo, že Stivín kolenačky teatrálně sliboval Tomovi, že „se to do příště už určitě naučí“. Tehdy hrál ovšem ještě bez čepice,
- jsme jako zpěvačku angažovali v srpnu 1962 Hedu Škrdlantovou, tehdy známou představitelku hlavní role ve filmu Spadla s měsíce režiséra Zdeňka Podskalského. Hedu, svou kolegyni ze studia medicíny, k nám přivedl Vladimír Polanecký (další spolužák ze 14. JSŠ - později dlouhá léta hlavní hygienik Prahy) a ke stejnému datu s námi začal i on vystupovat – hrál na ioniku a klavír,
- po složených kvalifikačních zkouškách jsme těžce „vydělávali“? Za hraní mimo naše vlastní pořady jsme obvykle dostávali 100 Kč (+ večeři) na hlavu – to koneckonců zvláště pro ty, kteří studovali, nebylo zanedbatelné. Tradičně jsme také např. peníze vybrané v šatně v Ječné 27 po vystoupení proměnili v hospodě v Šumavské ulici za pivo a topinky,
- pořad Skála a rohlík byl technicky nejnáročnější: Sputnici na jevišti vedli dialogy s hlasem shůry (záznam namluvila sestra Jirky Stivína Zuzana), byly zde souběžně s hraním používány diapozitivy, filmové dotáčky (něco jako malá Laterna Magica). Působivá byla scéna, kdy Zdeněk jako vzpurný žák dostane za trest opsat 100x -nemám rád rock'n'roll. Píše, mumlá si nemám rád rock'n'roll, stmívá se, jeho mumlání přejde ve sborové pění nemám rád rock'n'roll, tma a do toho Tom vypálí Rock Around The Clock,
- někteří Sputnici vystupovali po prázdninách roku 1963 v jiné sestavě i nadále, ale o tom ať napíší jiní. Pro mne i některé další jsme skončili toho 13. června 1963, kdy se vlastně rozpadla i Banda. A tak se o skutečném konci Sputniků mezi sebou přeme ještě dnes,
- po mnoha letech se zcela náhodně setkal Zdeněk Leiš v Austrálii (kam odjel v roce 1968 do Sydney) na čínsko-chilské svatbě s Čechem Pavlem Chrastinou (ano, člen Olympiku), který tam žil také a na svatbě působil coby videoman. A když se poznali, náramně si notovali a vzpomínali a Chrastina přiznal, že jeho text na Ptáka Rosomáka měl vzor v našem (Edově) Psoptákovi,
- ač nás běh života rozeslal do různých míst světadílů, mnozí ze Sputniků i Bandy stále udržují přátelské a kamarádské vztahy. A to je na celé věci to nejpozoruhodnější a nejcennější,
- v únoru 2022 jsme objevili program 5. Haškovy Lipnice (Celostátní festival humoru a satiry) konané 29. a 30. června 1963. S překvapením jsme zjistili, že tam vystupovali i Sputnici s pořadem Jak se dělá jaro. Nikdo z „evropských“ Sputniků se na to už nepamatoval. Teprve Zdeněk Leiš nám na dotaz napsal až z daleké Austrálie toto: „Už jsem na to bohudík zapomněl. Ale tys mi to bohužel teď připomněl. Vzpomněl jsem si, protože já už tenkrát 30. června měl být v Milovicích na vojně (na měsíc po čtvrtém ročníku vysoké), a vím, že nějaký funkcionář PKOJF šel za mne orodovat do Konviktské k našemu milovanému důstojnickému sboru, jestli bych se nemohl dostavit o den později. Soudruzi kývli, a my tam tenkrát do té Lipnice jeli. V takové té podivuhodné sestavě, už si ani nevzpomínám jaké. Akorát si pamatuji, že jsem tam odzpíval velkolepou skladbu ´Veroniko, dítě zlotřilé´ - hudba Polanecký, slova Homolová.“ Čímž je potvrzeno, že vystoupení skutečně bylo.
- Jirka Stivín při příležitosti svých 80. narozenin v rozhovoru pro magazín Reportér č. 99/listopad 2022 řekl:
"Dodnes si vzpomínám, jak jsem stál na stole, svíjel se v červených světlech a chrčel na saxofon skladbu Peter Gunn.
Jedna holka dokonce přišla na pódium a dala mi pusu přímo při hraní - znala mě z oddílu (vodáckého, potažmo skautského - pozn. editora), tak špitla, Kačko, tohle je sázka, a začala mě líbat; jí se zase přezdívalo Saze..."