Texty písní T - V

25.1.2009

Tetička

Když jsem byla maličká ;
chovala mě tetička.
Teď, když už jsem veliká
chová jen psa Alíka.

Přesto stále láteří
nad nezdárnou neteří
a pes pro ni čenichá,
jestli nemám ženicha.

Předhazuje,
dohazuje,
skrývá taje v loktuši.
Tyhle pletky
naší tetky
začasté mě rozruší.

Proč ji přesto ráda mám?
Začneme od Adama:
zas tu bude maličká,
chovat bude - tetička!

Tvůj dům

Tvůj dům
je velmi přístupný snům,
z polí a niv k nebi ční,
myje jej svit měsíční.

Já v snách
mu házím na stěny hrách
a vymýšlím zlepšení,
například svit týdenní.

Saze, ni řeči lidí
vůbec jej neočerní,
proč láska má se stydí
za barák periferní.

Dům tvůj
provždy tam u Prahy stůj,
ten svit na důkaz díků
svážem mu do ročníků.

Tom Dooley

Prolog:
Již staří Řekové a Římané znali početní úlohu
o milostném troj až n- úhelníku. My vám povíme
o jednom takovém obrazci, v němž vrcholy jsou
muž jménem Tom Dooley, padouch Grayson
a dívka krásnější než krásno. Dřív, než se zítra ráno
krhavé slunce vyhoupne nad obzor,
Tom Dooley musí viset.

Ref.
Hlavu skloň, Tome Dooley,
propukni v hořký pláč,
to za to, Tome Dooley,
žes byl tak dobrý rváč.

Potkal jsem ji v horách,
měl jsem ostrý nůž,
potkal jsem ji v horách,
nepotkám ji už.

Ref.
Hlavu skloň, Tome Dooley,
propukni v hořký pláč,
to za to, Tome Dooley,
žes byl tak dobrý rváč.

Ženská je tím vinna,
Grayson, ten taky,
že zítra touhle dobou
nebudu v Kentucky.

Ref.                                    2.hlas:
Hlavu skloň, Tome Dooley,   Propukni v hořký pláč
propukni v hořký pláč,          a hlavu skloň
to za to, Tome Dooley,         propukni v hořký pláč,
žes byl tak dobrý rváč.         žes byl tak dobrý rváč.

Zítra touhle dobou
v divné pozici
na tom šedém dubu
budu visící.

Ref.
Hlavu skloň, Tome Dooley,
propukni v hořký pláč,
to za to, Tome Dooley,
žes byl tak dobrý rváč.

Rozluč se, Tome, s žitím,
kterému uvyk‘ jsi,
pěkně jsi psal a četl,
proč však jen commicsy?

Tom Dooley


(stará verze)


Ref.
Nešťastný Tome Dooley,
konec je dnes tvých dní,
vedou tě, Tome Dooley,
na cestu poslední.

Kaj se dnes za své viny,
nespatříš zítřka už,
spáchal jsi špatné činy,
trest svůj nes jako muž.

Naposled pohleď k horám,
kam se už nevrátíš,
ani od Boha shora
nepřijde pomoc již.

Pohleď na děvče krásné.
které jsi měl tak rád,
dřív, než tvůj život zhasne,
přišlo ti sbohem dát.

Tři přání

Ref.:
To bude možná tím, že v žití
svém nemám pořádek,
tah stane se, že zabloudím
do říše pohádek.
Potká mě převousatý stařík,
no, námět pro portrét
a praví mi: „Teď, synku můj,
smíš přát si přání tré.“

Tak slyšte přání mé číslo jedna:
ať mé na pustý ostrov odklidí!
Já šťastně žít chci tam na dohled od nedohledna,
jen jíst a pít a býti bez lidí.

Ref.
To bude...
..., stařík,
zas týž, co poprvé
a praví mi: „Teď, synku můj,
už máš jen přáni dvé.“

V mém štěstí velikém cosi chybí,
jsem sám, jen po zádech mi chodí mráz;
k mé maličkostí věc druhá mohla by přibýt,
co modré oči má a zlatý vlas.

Ref.
To bude ....
... stařík,
za břich se popadá:
„Chceš najít štěstí bez druhých,
toť chyba nemladá!“

Ó, s hlavou sklopenou, chůzí račí
se vracím sžít s tou lidskou havětí,
jen na návrat, na víc třetí přání nestačí;
dívku dál mám, lze jen zapěti:

Ref.
To bude …
... pohádek.
„Ach, je mi líto, praví stařík,
jen trap se pro děvu!
Tož neváhej a pospíchej
do Domu oděvů!“

Tupý Kupid

Tupý Kupid, zlomyslný kluk,
teď zase jednou sebral šípy, luk,
střílí do starců i do dětí,
já se stala jednou z obětí:
hej, hej, jak dál žít?
Tupý Kupid mě chce znemožnit.

Já hlouposti píši do svých úkolů,
společně s tebou chodím za školu,
vždyť tě nesmírně mám ráda,
nikdo jiný láskou tolik nestrádá;
hej, hej, jak dál žít?
Tupý Kupid mě chce znemožnit.

Vždyť je to špatný vtip
na Robina Hooda hrát
a za terč pro svůj šíp
si zrovna moje srdce brát.

Vždyť počínám si jako šílená,
jsem tvůj stín, jsem tvoje ozvěna,
tenhle Kupid, to je přece bloud,
toužím luk mu zlámat, křídla přistřihnout.
Hej, hej, jak dál žít?
Tupý Kupid mě chce znemožnit.

Údolí

Ref.:
Údolí, údolí,
zmizelé mé údolí,
dávno skryté je všem zrakům
a mne vždycky zabolí,
když si vzpomenu na krásné údolí.

Vzpomínám si na své první shledání
s tichým lesem, s hravou řekou pod strání,
snil jsem tam svůj první romantický sen,
v větvích stromů sedával jsem okouzlen.

Vracel jsem se k tobě vždycky stejně rád,
mně i jiným umělo 's vždy něco dát;
přinášel nás k tobě dravé řeky proud,
v tobě našli jsme vždy večer tichý kout.

Teď jen můžeš spustit kámen kamsi tam,
kde jsi zpíval, malý oheň svítil nám;
pokrok staví stále nové úkoly,
padlo za oběť jim naše údolí. 

Už ´sem řek´!

Jdi mi z domu,
táhni pryč,
koukej, držím
silnou tyč!

Chci na syny
býti hrd,
v seznamu už
jsem tě škrt,

Říkal jsem ti
učit se
a ty jsi šel
k muzice.

Jdi, co koukáš!         Jdou, co koukaj'!
Ech, už ´sem řek´!    Cos to jen řek'?
Jsi nezdárnej!           Je nezdárnej!
Jsi po otci!               Je po otci!

Je po tátoj!

V den       (stará verze)

V den, v den, kdy nás dva osud rozdělil,
jsem o věrné lásce tvojí snil,
sen, sen o tobě nesl jsem si v dál,
jen ptát se smím, zda mě nezklamal.

Mám tě rád.
Co však ty, hádám.
Mám tě rád.
Máš ty mne také tolik ráda?

V den loučení jsem věřil očím tvým,
v den, kdys´ řekla: já tě nezradím!,
v den, v den smutný tak.

Mám tě rád.
Co však ty, hádám.
Mám tě rád.
Máš ty mne také tolik ráda?

V den návratu zda budeš ještě má,
v den ten zda mě přijme náruč tvá,
jen mohu se ptát,
jen mohu se ptát.

Den, den, v kterém tě zase spatřit smím,
den návratu svého nevidím,
jen mohu se ptát,
jen mohu se ptát.

Ven

Ven, jsem vyhnán z tvého náručí,
ten zlý budík mě snad umučí.
Sen, sen mi tvůj obraz vytvořil,
den surový jej zas rozbořil.

Mám tě rád.
Zjevení krásné.
Mám tě rád.
Zlomku mé nejmilejší básně.

Jmen sta a sta ve snu jsem ti dal,
den, ten uličník, všechna ti je vzal
den nepřítel snů.

Mám tě rád.
Zjevení krásné.
Mám tě rád.
Zlomku mé nejmilejší básně.

Ven, ven jít mám k slabé snídani,
sen uprchl, je mi do lkaní,
jen oči si váuváuváu,
jen oči si mnu.

Ven, ven jít mám k slabé snídani,
den uprchl, je mi do lkaní
den nepřítel váuváuváu,
den nepřítel snů.

Veronika

Táta:
Veroniko, dítě zlotřilé,
proč pořád tolik spíš?
Veroniko, dítě zlotřilé,
proč pořád tolik jíš?

Veronika:
Já bych tak nejedla,
jenže jím schválně,
chci tloustnout nechutně
a optimálně.

T.:
Bude mi více než nemilé
zamykat před tebou spíž,
ukrývat noční košile,
anebo s těstem díž.

V.:
Syrový těsto mě vůbec nevábí,
na to ti chodějí myši a švábi.

/T.: Ale ‘di, ale ‘di, myši těsto nejedí.
V.: Ale švábi jó, tati !/

T.:
Holka, dyk zůstaneš nevdána
a co s tebou počnu, propána.
Nebudeš se líbit v tanečních
a já budu v šatech smutečních.
Ušetři mi trápení, děťátko,
nebo ti nařeže košťátko
a večer nebude pohádka
o vlku a sedmi kůzlátkách.

T.: Ach, bože, ty dítě zběsilé!
V.: Tak, tati, co zas víš?
T.: Kdes vzala pudy zavilé?
V.: Zdědila, nemyslíš?
T.: Ty jedno mrně zbloudilé!
V.: Snad se zas netrápíš?
T.: Dyť tloustneš denně po kile!

V.: Se mnou je křiž, viď, tati?
T.: A nespi při jídle! 

Veselý pohřeb

Hvízdaje si, s nebožtíkem míjím nároží,
zcela prost vší bázně boží
odvážím to divné zboží
na hřbitov, kde je složím.

Stalo se to v půlnoci na pustém předměstí;
ten, jejž mnozí ještě pěstí,
zemřel, a to je mé štěstí,
dal jsem mu ránu pěstí.

Zabití též někdy velké dobro plodí,
těším se, až hodím těch pár hrud,
vesel jsem a rád mrtvého doprovodím,
se mnou jdou jen zástupy chůd.

Žádný chorál smuteční tu dneska nezazní,
s poslední se loučím strázní;
zatřep rakví, vyčnívá z ní
přežitek buržoazní.

Mrtev
je. 

Vrať se mi, drahá

Vrať se mi, drahá,
vrať se mi brzy,
víš, jak mě, drahá,
tvůj odchod mrzí.

Odvál tě
větrů van,
volám teď
do všech stran,
vrať se zpět,
buď zas mou,
dej mi zpět
lásku svou.

Vrať se mi, drahá,
víš, jak se trápím,
tvůj obraz, drahá,
slzami skrápím.

Líbat, ach,
umíš jen ty,
stále v snách
vidím tvé rty,
nemohou
ztišit můj sten,
ubohou
náhražkou jen. 

Vzpomeň si!

Slib svůj 's mi dala,
když jsem odcházel,
naposled když jsem tě,
milá, provázel;
a vždy, když volnost
příliš krásnou se zdá,
vzpomeň si, má lásko,
vzpomeň, že jsi má.

Jaro je čas touhy,
snů a něžných her,
kdo však dál jsou věrni,
z těch si příklad ber:
právě, když volnost
příliš krásnou se zdá,
vzpomeň si, má lásko,
vzpomeň, že jsi má.

Mé děvče v dáli,
nebuď nevěrné,
vždy tě čeká se mnou
štěstí nezměrné;
vždycky, když volnost
příliš krásnou se zdá,
vzpomeň si, má lásko,
vzpomeň, že jsi má! 

 

Sekce: Sputnické texty   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Jak znáte Sputniky

17% (120)

8% (58)

6% (42)

3% (23)

24% (172)

10% (76)

3% (23)

8% (62)

17% (122)


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

SPUTNICI © Jiří Klíma, 2008