Texty písní N - O

26.1.2009

Nádherná říše snů

Pojď tam,
kde se kryjí s obzorem ty krásně modré hory,
pojď někam, kde zapomenem na své hloupé spory,
pojď se mnou, má milá, hledat
nádhernou Říši snů
tam kdesi v modré dáli.
Každý někdy chce se zbavit obyčejných věcí,
každý někdy cítí, že je život pro něj klecí,
každý někdy hledá svoji
nádhernou Říši snů,

I já chci hledat svoje štěstí někde tam
v té zemi, kterou nemohl bych najít sám;
jít nemohl bych k čertu ani do nebe,
milá, bez tebe.

Proto pojď se mnou tam
na ta místa, která žádná mapa nezakreslí,
tam, kam nikdo nedopluje stroji ani vesly,
pojď se mnou, má milá, hledat
nádhernou Říši snů
tam kdesi v modré dáli.
Každý někdy chce se zbavit obyčejných věcí,
každý někdy cítí, že je život pro něj klecí,
každý někdy hledá svoji
nádhernou Říši snů.

Do krajiny té nelze dostat žádný pas,
ta říše krásy leží přece uvnitř nás.
A uchýlit se do ní bývá výsadou
mladých lidí dvou.

Proto pojď se mnou tam
na ta místa, která žádná mapa nezakreslí,
tam, kam by nás nejrychlejší střely nedonesly,
do té nám už zcela blízké
nádherné Říše snů,
jež v tvých očích se skrývá.
Když tě objímám a hledím do tvých krásných očí,
celý svět se s námi náhle velmi prudce točí,
unáší nás ve svém víru
v nádhernou Říši snů.

Nádherný život

Nedat se nikdy splést,
jít nejsprávnější z cest,
zkrátka nádherný život vést,

to je sen. Bloudíváš
a vpřed se prodíráš;
v tom je nádherný život náš.

Lepší cíl sám neznám,
než hledat svůj cíl.
A když' s bit, jen klid,
i v nejtěžší z chvil!

Aby moh' pohled zpět,
až zvadne žití květ
říc', žes nádherný život ved.

 

Neboj se a hop!
                               Text: Tomislav Vašíček
Život staví překážky rád,
však my se jich nesmíme bát
a přes ně hop!
I když vidíš cestu snazší,
vzpomeň si na radu naši:
hop!
Budeš rád, že umíš se prát,
jen hop!

I kdyby snad život stokrát,
ba tisíckrát do tvých plánů kop,
kdyby se ti vysmíval
a jízlivě se šklíbil jako op,
vytrvej, na život se nezlob!

Neboj se a hop,
neboj se a hop,
....
teda hop!
 

Nechme to být !

Když málo strun má loutna,
když dům ti zvolna doutná,
ty mávneš rukou:
Nechme to být!

Plamének máš ve spíži,
tvá víčka dál se klíží
a tvůj ret šeptá:
Nechme to být !

Kamenů dvanáct
má budík, který zatratíš,
kamenů drahých;
ty zaplatíš!

Dům čpí a píle čísi
už druhý den tě křísí
a loutna nezní;
nechal 's to být...
 

Nemiluji

Nemiluji,
pomoci si nemoha,
nemiluji,
nejde mi to za boha,
nemiluji,
a to se mi nelíbí.

Nestačí mi
žít uprostřed prázdnoty,
nestačí mi,
když mi hrají do noty,
nestačí mi,
když mě někdo políbí.

Jiní vřelou láskou blázní,
já jsem jen ve vlažné lázni,
mnoho dívek kolem kráčí,
záclonky však stáhnu radši,
pláči, pláči, pláči, pláči
do krabičky s uzenáči.

Nemiluji
už od páté obecné,
nemiluji,
neumím jít na věc, ne,
nemiluji
- a to se mi nelíbí.

Nevím, kam jít

Tma a bláto a radioaktivní vzduch
A rozbitá lucerna a hejna dotěrných much
A Hamlet a don Quijote a trubec, tak podobný včele
A griotka a trubka a růže, hozená do postele
A rozbory básníků a pornografické obrázky
A molově falešný vzlyk
A blú džíns a kádrovej dotazník


Nevím, kam jít,
nevím, o čem snít,
neumím odpověď dát,
když se mě zeptá,
ten, kdo rád leptá:
„Co ty máš opravdu rád?“

Kdo lék mi dá,
marným vše se zdá,
nemoc má zove se splín,
tu, jež je věru
nemocí pairů,
léčí prý kulka či plyn.

A přece chci žít,
žít život svůj dál,
vždyť přece má nějaké půvaby!
Čekám tu před nimi zcela jsa skryt,
že přijde to, čemu dřív jsem se smál
a útrapy se na minimum zeslabí.

Nevím, kam jít,
nevím, jak mám žít,
neumím zdravě se smát,
tak, ač jsem fešný,
přece jsem směšný, jsem jistě směšný
než srdce má přestane spát. Snad srdce má přestane spát.

Nezapomeň!

Zdá se mi o trhavé náloži,
rána mě najde na loži;
to poklička, to je jen záminka,
by říc' mi mohla maminka:

Nezapomeň!

Ať klidně v židli spočinu,
slib, že si vezmeš svačinu
A večer ať jsou skříně u stěny
a plyn jen málo puštěný,

Nezapomeň!

Nezapomeň si klíče na stole,
nech doma však své pistole.
A i když hlava tě rozbolí,
jdi pěkně řádně do školy.

Nezapomeň!

Nezapomeň!
                             (stará verze)
Nezapomeň na chvíle nádherné,
ve dvou, bez světa strávené!
Nezapomeň na lásku ohromnou,
kterou jsi prožila se mnou!

Nezapomeň!

Pak, když už jsi mě měla dost,
uteklas' mi a mám jen zlost;
dala 's mi trochu lásky své,
zbylo jen dílo ničivé.

Nezapomeň!

Přes ztrátu už se přenesu,
já dlouhý smutek nesnesu.
Nezapomeň však, má milá,
žes jedno štěstí zničila.

Nezapomeň!

Nezdařená serenáda

Přišel jsem, abych zpíval ti něžně
nejsladší snad ze všech serenádu,
jak ve filmech děje se to běžně
a ne jenom v těch ze Západu.
Já netušil však,
co stane se pak.

Zakopl jsem, když jsem lezl přes zeď,
řekne se: "Na protivenství nehleď!";
že se mi však někdo odmění,
naděje není.

V louži jsem a v ní si ruce myji,
kytara lká hroznou melodii,
sedím tady, tvář mám odřenou,
bolest v kolenou.

"Pojď ven na chvíli!"
žalostně kvílím,
docílím opaku svých slov;
marnou konám práci,
stále víc se ztrácíš,
mizíš mi pod svůj krov.

Ze země se velmi líně sbírám,
bezmocně jen slabé pěsti svírám,
skelným zrakem zírám před se vpřed
špatný, ach, to svět!

Opálený den
                           Text: Zuzana Homolová
Noc zas uplývá,
měsíc ubývá,
světlo dne nám z očí kruhy mámí.
Teď si ráno své,
jitřně modravé,
zcela jasně najdeme už samy.

Otevřeme dům,
žlutým polibkům,
toho, co vždy na obloze sídlí.
Až nám spálí nos,
dá nám za něj los,
na družice, které v nebi bydlí
a bydlí bez nehod.

Vypustíme na Zem
slunný telegram.
Ať se lidé rázem
všichni obrátí sem tváří.

Bude beseda
s lidmi do hněda,
obraťte se rychle všichni s námi.
Čerstvě opálen
přijde nový den
přikrášlený všemi barvičkami.
A celý do hněda.
Čerstvě opálen
přijde nový den...
 

O životní pouti Nováka Jana

V údolí, kde bouře není,
leží jeden z městýsků,
žijí tam při zvonů znění,
podle básní notýsků.

Jednou silně zvony zněly
v městě vprostřed starých bran,
narodil se občan skvělý,
narodil se Novák Jan.
Byl to hošík antikváře
a též dcery radové,
žil si za sluneční záře,
stavěl do ní obě tváře,
vždy mu přáli bohové.

Podruhé, to když už uzrál,
zvonů zvuk měl objednán,
v životě se dostal kus dál,
bral si jednu z tamních pan.

Za hrozného řevu zvonů
vešli ve chrámovou loď
zcela bez nářků a shonů
Novák Jan a jeho choť.
Pak šli spolu žití poutí,
nezůstali bez dětí,
z mladých stali se mrzouti,
ve stáří se zdraví hroutí,
nic tak jak čas neletí.

Potřetí za zvonů znění,
teď už bez všech rozpaků,
vezen je, kdo byl a není
nejskromnější z Nováků.

Tiše, jemně zvony znějí
v městě vprostřed starých bran,
za rakví jde s beznadějí
sbor těch tatíků a nán.
Tichou alejí ho vlekou,
vítr též je objednán,
šumí tu nad smutnou řekou,
když jde v země náruč měkkou
velký hlupák Novák Jan.

 

Sekce: Sputnické texty   |   Tisk   |   Poslat článek známému


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2024

SPUTNICI © Jiří Klíma, 2008