Ach, jak to bylo krásný,
to nikdo nepoví,
tu chvíli nikdo nikde nikdy nenapodobí,   
jak ale, jak mi tě mohli vzít pak,
jak mi tě mohli vzít pak,
jak mohli vzít té chlapcovi?

Ach, že to bylo krásný,
tak moc a docela,
tys nést tak velkou odpovědnost nevydržela,
už chápu, jak mi tě mohli vzít pak,
jak mi tě mohli vzít pak,
jak mohli vzít tě zvesela.

Jdi tam, kde není krásný,
zpět na svůj píseček
do světa věčných pravd a lží a krotkých láseček,  
už chápu, jak mi tě mohli vzít pak,
jak mi tě mohli vzít pak,
jak mi tě vzal tvůj dědeček.

Ach, jak to bude krásný,
to nikdo nepoví,
až budu z těch, co klidně osla: "Osle" osloví,
no řekni, jak by tě mohli vzít pak,
jak by tě mohli vzít pak,
vzít pořádnýmu chlapovi?

Bábrlína, bábrlína
moje milená
ve svém věku není líná
skolit jelena.
Jestliže jsi z toho jelen,
prchej, abys nebyl střelen
nebo střelena.

Vlasy zalil krajáč mléka,
ale v náladě
zdá se, že to mléko stéká
babce po bradě,
píše krví, nemá tužku,
pak si hraje na Matušku,
křepčí na sadě.

Ač má do Jablonce blízko
nezná korálky,
výdrž má a pružný výskok,
sílu horalky,
ani lézt na habr líná
není moje bábrlína,
příklad morálky.

Bábrlína, bábrlína,
ta je přechrabrá,
čím to, že se nezaklíná,
že nic nezbabrá?
S potíží se ráda utká,
je to pro ni fyzminutka.
Abrakadabra.

Bernardýn, bernardýn,
jistě nejvznešenější psí matky to syn!
Máš-li chuť na kost či na salám,
všechno pro tě udělám,
vždyť jsi můj milý bernardýn.

Ó, bernardýn, ó, ó, ó, bernardýn…
já postavím ti nový byt,
i vlastní boudu budeš mít
a spokojeně budeš žít.

Beznaděj, beznaděj,
tu já mám nejraděj!

Když se v duši hořkost leje
leje se i beznaděje.
A když je jí hodně nalito,
tesknou píseň zalká varyto.
Co si všechno nezalká:
v okně pláče azalka!

V bytě v srdci matky Prahy
slzy buší do podlahy.
Koho to tak síly opouští?
Je to poutník, uschlý na poušti,
zmrzlý lezec na laně nebo kapr ve vaně?

Pro koho pláče ten malý svět, svítek.
pro koho osud byl natolik tvrdý,
pro koho vodopád slzí těch vytek?
Pro koho? Pro mne přec, jsem na to hrdý!

Beznaděj, no to je moje,
kam se hrabe kouzlo boje,
ó, já přesladké ty chviličky,
v kterých přesolené slzičky
z očí k ústům putují,
beznadějně miluji!

Jsou problémy, které se neřeší,
jsou cesty jenom pro pěší
i nepřístupné vrcholy,
jsou bílá místa na mapě.

Jsou v poznání veliké mezery,
jsou nedělitelné poměry
i smutky, které nebolí,
jsou bílá místa na mapě.

"Jsem jenom průměrný člověk,
tam, kde se názory tříští,
couvnu a nechám to pro věk
příští."

Ještě pár takových mužíčků
se strachem jen o svou kůžičku            
a sotva vyjdem do polí
i v bílých místech na mapě!

Naštěstí lidé jsou nestejní
všichni nejsou lhostejní;
tak budou města s okolím
kde bylo bílo,
kde bylo bílo na mapě!

O překot mi srdce bouchá
rytmem strašlivým,
metronom už neposlouchá,
čím, ach, je to, čím?

O překot mi srdce bouchá,
divný je to sport,
je svobodné než probodne
ho kord jak dort.

Tluče, aby vše se třáslo,
bojím se ho sám,
utluče-li ze mne máslo,
koho podmazám?

Tluče, aby vše se třáslo,
že to snad chce zbít,
nemá dost, má ctižádost,
chce bít jak Vít.

Ó, bít jak Vít!
Jak svatý na Hradě
když chce tak bít,
brzy bude v hromadě.

Mé srdce to jinak vzlíná,
než psal d'Amici,
hruď je dmout se tuze líná,
tak ji pocvičím.

Mé srdce to jinak vzlíná,
nesmím kávu pít,
sic bude mi tu na Zemi
už bít jen Vít.

Bít se a tlouci
to já bych rád, když už jsem mlád.

Snad nemám ruce, jsem líný jak veš,
neumím rozeznat sám pravdu a lež,
jdu s proudem,
kde si ověřit mám, že k něčemu jsem?

Bit se a tlouci
za ideál, to bych si přál.

Jo, to můj táta, ten to měl snadný,
šel prostě proti řádu, jenž byl vadný,
ten se měl,
ale já mám všechno, co on tehdy chtěl.

A mně se jeví smyslem výchovy
znechutit plný život prázdnými slovy;
moc řeční,
nejvíc právě pokrokáři sváteční.

Bij je a tluč je,
ty sváteční a zpáteční!

Kytaru odložím na polštáře,
zaklapnu víko kalamáře
a za plynových kamen záře
zpívám blues,
blues do černých vlasů.

Chorus mi zapějí v hlavě brouci,
srdce je svolné rytmus tlouci,
přidám jen běžná slova vroucí,
vzniká blues,
blues do černých vlasů.

Zpívám to špatně,
vždyť sotva dýšu,
políbím tě, až dojíš Míšu
a zatím novou sloku píšu
pro své blues,
to do černých vlasů.

Kytara znala i sama hráti,
tichne však, neboť čas se krátí;
to když se domů máti vrátí,
končí blues,
blues do černých vlásků ...

Buďte kluci jako buci

Dal mi pusu
v autobusu,
průvodčímu před nosem!
Jsem, neb se hněvám,
chladná jak Něva,
dívám se naň úkosem.

Buďte kluci jako buci,
ne sušinky,
pilní buďte, stále kuťte,
bodem vaše dušinky.
Buďte orli, kteří horlí
pro správnou věc,
jinak utečem, s vámi nepečem,
ať vám třeba spadne pec!

Vylepšený,
všemi ctěný
líbat smíš mě teprve.
Když jedu linkou
i před maminkou
a třeba i do krve!

Buďte kluci jako buci ...

Být vzdálenou hvězdou

Hvězdičkou vzdálenou
vždycky přála jsem si být,
hvězdičkou pálenou,
co to umí rozsvítit.
Sním stále víc
o té hvězdě v povětří,
již astronaut
pro tu dálku ušetří
/pro dálku zlou/.

Nikdy se neztratí
vysoké si cíle klást,
netrpím závratí,
umím lézt i přes propast.
Dál stále sním
o té hvězdě nad hlavou,
k níž raketou
sotva někdy doplavou
/pro dálku zlou/.

Kosmických vesmírných
bílých prázdných prostorů,
komických nesmírných
míst bez lidských hovorů
bát stále víc
těchto hvězd se začínám,
jsou bez lidí,
bez květů a bez vína
/pro dálku zlou/.

Teď se v snách navracím
na zem naši maličkou,
kde se sní s legrací,
kde jde též být hvězdičkou,
ne vzdálenou,
ta se o moc ochudí,
jen pýchu má,
nakonec se unudí
/pro dálku zlou/.

Bývalo mi šestnáct

Bývalo mi šestnáct,
pouhých šestnáct,
byl jsem pln snů;
doby ty jsou
dávno pryč,
není, po čem bych žhnul.

Vítr stříbrný,
život plný,
na to jsem stár,
pohas můj žár,
jen popel zbyl,
sedmnáct mám už jar.

Mám proplacen dávno už poslední šek
na radost, již skýtá svět;
co dělat mám, už jsem dědeček,
je mi už sedmnáct let.

Bývalo mi šestnáct,
sladkých šestnáct,
svět se mi rájem zdál;
kouzlo těch dnů
už je to tam
čas moje mládí svál.